Expedice Maramureš 2012
6. 6. 2012
Příspěvek Roberta Jezowicze:
Kraj je vlastně část hornatého pohraničí Rumunska s ukrajinským sousedem. Mimo hlavní sezonu zde mnoho turistů nepotkáte a turista je stále ještě brán většinou lidí jako host. S tím souvisí také zatím nepříliš rozvinutá infrastruktura služeb pro turistický ruch. Ubytování však v tuto dobu najdete snadno, levně a luxusní. Se spaním v přírodě zatím nejsou stran policie problémy. Problém však může být s místní dopravou, nebo třeba teplým jídlem.
Když už je o něm řeč, tradičním pokrmem místních horalů je a byla mamaliga (kukuřičná kaše), ochucená tím, co salaš dá, tedy hlavně brynzou a slaninou. Chutná podobně, jako v jiných částech Karpat halušky. Po deštivé karpatské tůře přijde vhod také mísa kouřící čorby na různý způsob. Koupit lze také velmi levně u trhovců různé druhy výborných ovčích sýrů.
Kromě toho je kraj proslulý tradičními řemesly, hlavně řezbářstvím a výrobky z vlny. Tradice vůbec hraje v místním životě bud velkou roli a nebo je doslova vším. Tak trochu si představuji své předky, kdyby je někdo jezdil opruzovat s foťáky a místo tradičního ,,Pozdrav Pánbůh !,, na ně povykoval třeba ,,Ahóóój !,, Lidé jsou ale milí a nezištní. Vzdalovat se od cennějších věcí ovšem v této zemi doporučit vůbec nelze. Náhodou jsme nafotili přímo trestnou činnost, a tak jsme jeden den dokonce spolupracovali s rumunskou policií, nutno říct, že docela příjemně.
Pustit se do hovoru s domorodcem může být zajímavý zážitek, ovšem nereálný, téměř vždy to skončí jen milými gesty. V některých místech se ovšem může stát, že přijdete do obchodu a k vzájemnému překvapení se docela domluvíte. V těchto vesnicích je obyvatelstvo již díky nedaleké hranici rusínské a rumunsky se zde nemluví.
Turistické cesty zde existují jen tu a tam, na horách jsou různé salaše, nebo tzv. oborohy, jakési čtverhrané přístřešky na seno, kde lze když ne přespat, tak alespon přečkat karpatský liják. Při pohybu v přírodě je třeba skutečně počítat předem s možností setkání s divokými zvířaty. Pravda je, že strmé karpatské hřebeny s nestálým počasím se nedají ,,pokořit,, lacino, spíše to rády udělají Vám.
Poměrně neškodným dobrodružstvím a zážitkem je cesta karpatskou úzkolojejkou. Vedle každodenního svozu dříví je to sice ,,jen,, atrakce pro turisty, zatím to má ale hodně daleko ke komerčnímu kýči. Parní lokomotiva se stařičkými vagony se šine pomalu divokým kaňonem. Předem se totiž počítá s tím, že může i vykolejit, na to tady není nikdo cimprlich. Občas se zastaví a promáznou se oje a převody, protože kdo maže, ten jede. Koleje jsou k pražcům jednoduše přibity a nebo už taky ne, v podemletých úsecích se koleje odvážně pnou ve vzduchu. Nemohu tvrdit, že se neudržuje vůbec, ale spíše až následně. Ze skály visí modré květy divokého clematisu, vedle hučí divoká řeka a vypadlý hřeb z této trati pro dobrodruhy se mi stal originálním suvenýrem.
Ari vedere, Maramureš !
Fotky z akce jsou zde