Na severu Čech u Martina
3. 7. 1999
Na severu Čech u Martina
Zapsal Martin Sedláček léto 1999 Chystala se seriózní akce na severu Čech. Za vydatné podpory „náborářů“ Ivany Mikulcové a Petra Trampoty se podařilo naverbovat několik lidiček. Jenže polovina lidí přijela bez kol a ze zbylé části si polovina lidí zapomněla pasy doma. Takže hned od začátku to slibovalo, že akce nebude nezajímavá. Petr T. a Robert J. nedorazili (doufám, že po přečtení budou velice litovat své neúčasti). A tak jsem strávil páteční noc s třemi krásnými ženami..... V sobotu se pěší skupina vydala na exkurzi do Labských pískovců. Večer mi její členové telefonicky oznámili, že již dorazili do Prahy! Že by byli tak zdatní? Půlka cyklistické výpravy vyrazila z Ústí vlakem do Teplic, kde na ně čekala „žatecká buňka“. Po přivítání a upravení kol jsme společně vyrazili do Krupky. V tomto hornickém městě jsem nasedli i se svými dopravními prostředky na nejdelší sedačkovou lanovku v republice a nechali se vyvézt o 500 výškových metrů. Po čtvrthodince jízdy vystupujeme v nadmořské výšce 807 metrů na hřebeni Krušných hor. Není to pohodička? Dole jsme se dohodli, že na Cínovec pojedeme spolu a pak se uvidí. Jirka s Žoržem neměli pasy, já s Ivonou ano. Ač bylo časné ráno, Jirka si musel hned na Komáří vížce píchnout... Rezervní duši měl též už „jetou“, tak si půjčil Žoržovo kolo a jel shánět lepení od ostatních cyklistů. Nás s Ivonou poslali napřed. Tak jsme se dělili ještě dřív než bylo plánováno. Přes cínovecký hraniční přechod jsme se dostali na německé území a zamířili k rozhledně Kohlhaukuppe. Z jejího ochozu je vidět široké okolí - od Děčínského Sněžníku přes Komáří vížku až po Bouřňák. A další výhodu má hlavně pro Čechy - neplatí se zde vstupné. Přes údolí s městečkem Geising se přibližujeme k dalšímu významnému bodu našeho zahraničního výletu. Stoupáme na 823 metrů vysoký Geisigberg, kde také stojí kamenná rozhledna. Krásnou pevnou štěrkovou cestou se dostáváme do Altenbergu, kde si moje spolucestující vyzkoušela jízdu na saních. Po její sáňkařské vložce jsme se stočili na jih a míříme zpět k našim hranicím. Jak se Hamburg pyšní čtvrtí St. Pauli, k Praze neodmyslitelně patří Perlovka, tak Krušné hory proslavila „E55“. Být na severu Čech a nevidět „uličku lásky“ byl by hřích. Je to hezký osmikilometrový sjezd lemovaný krásně tvarovanými živými patníky. Po dojezdu do Teplic zbývalo jen nasednutí na vlak a odjezd do Ústí. Po příjezdu domů a teplé večeři čekáme s Ivonou na další skupinky. Najednou zvoní telefon: „Tady Žorž, jsem v Teplicích na nádraží. Jirka si ještě devětkrát zapíchal! Přivezte zítra lepení. Spíme v Dubí.“ Za čtvrthodiny další drnčení telefonu: „Tady Jirka, jsem za dnešek zničenej. V Dubí se mi už nelíbí.“ Opět následovala dohoda o místě a času příjezdu servisu. Neuplynulo mnoho času a „bellův“ přístroj zvoní: „Tady Žorž, jsem v půli cesty mezi Teplicemi a Dubím. Zlomila se mi přehazovačka a ohla mi zadní vidlici. Přivezte ještě kleště a kladivo.“ Zvonek, tentokrát dveřní. Kdo se to v noci ke mně dobývá? A hle, v bundě osoba zapnutá, nohy sotva vláčí, ruce podél těla visí, to turistka pěší přeci! Poznána byla jako Ivana. Hned přikročila k vyprávění. Po prohlídce Labských pískovců nasedla na vlak do Ústí, ale zaměnila dvě podobné stanice, místo v Něštěmicích vystoupila v Neštědicích. Tak si přidala pár nočních kilásků. No, někdo to rád za tmy.... O sobotní noci jsem si užíval pouze s dvojicí společnic. V neděli Ivana vyrazila směr Lovoš a Praha pěšky. Já s Ivonou jsme jeli zachraňovat trosečníky do Dubí, pokud z nich ještě něco zbude. Na smluveném místě jsme se k nevíře všichni sešli a pokusili se opravit zdevastované stroje. Žorž neztrácel dobrou náladu (není se čemu divit, po noci strávené v tak kouzelném prostředí), že místy i veršoval: „Všichni říkaj´, že jsou turisté, to my víme, zajisté. Jak mám, ale sehnat hasák, když je to tu samý pasák!“ Po mnoha neúspěšných pokusech se nám podařilo duši zalepit a narovnat vidlici. Pak jsme si prohlédli kostel Pany Marie v Dubí, který kopíruje benátský styl. Kostel je totiž obložen mramorem. Následovalo osvěžení v oldřichovské Barboře - zatopený lom s průzračnou vodou. Pak ještě následoval pokus o dojezd do Hrobu. Ale dva kilometry před ním jsme se naposledy dělili. Jirka s Žoržem pokračovali do Hrobu a Ivonu jsem dostal na starost já, aby si náhodou nechtěla přivydělat v blízkém okolí.