Silestrovský Frymburk
30. 12. 2000
Silvestrovský FRYMBURK 2000
Zapsal Jirka BLUESMANN Navrátil Tak se nám podařilo konečně se sejít na Silvestra v hojném počtu a to dokonce na břehu lipenské přehrady v prostorách základní školy ve Frymburku. Popíšu vám několik šumavských dnů a nocí tak, jak jsem je viděl já. Ale pro jistotu se ptejte dalších účastníků, jestli jsem to třeba neviděl jinak nebo něco nepřehlídl. Ostatně mnozí i mnohé jistě mají co vyprávět, zejména o nočním životě. Táhli jsme se na tu Šumavu jak švábi na pivo. Ostatně pivo, jak se na Silvestra sluší, některým z nás docela nabouralo denní režim. Podstatné bylo ovšem, že jsme se hýbali a to velice různorodým způsobem. Objížděním Lipna na kole - po zmrzlé vodě samozřejmě - bruslíce, chodíce i lyžujíce. První členové expedice LIPNO dorazili už ve středu. Další v pátek a zbytek v sobotu. Pátek byl docela dramatický den. Po příjezdu jsme se dozvěděli, že Petr s Evou vyrazili objet Lipno po ledě kolmo. Postupně jsme se ubytovávali, rozkoukávali a čekali na ně, abychom společně vyrazili vyzkoušet noční život ve Frymburku. Nakonec se vyrazilo bez nich. Teoreticky tou dobou mohli ještě plavat přes přehradu ku Frymburku utopivše kola, když ne sebe. Dávno byla tma a oni plánovali příjezd za světla... Selekcí jsme vybrali nejméně zakouřenou osvěžovnu. V hospůdce bylo veselo, točil se budvar a řeči. Za námi seděl takový klasický hospodský bavič rozdávající vtipné poznámky na všechny a do všech stran. Meryl se stala subjektem jeho zvýšeného zájmu. Nakonec se pochlapil a pochlubil se, že vlastní ve Frymburku penzion a zve nás tímto na prohlídku. Penzion "U výřečného pána" byl po menších obtížích okouknut druhý den a slíbena i jistá protekce. My decentní a spořádání po napojení a najedení jsme opustili mokrou a zakouřenou čtvrť a vydali se bydlet. Ti nevybouřenější a žíznivější zůstali ještě pár hodin až do nedobrovolného opuštění restaurace. V předtuše bouřlivého návratu jsme Meryl exkomunikovali z pokoje nepijáků do pokoje přátel nočního života. Na dveře jsme umístili ceduličku s vtipným nápisem informujícím o příčině organizační změny v ubytování. V sobotu ráno se Pavel probudil s odvážnou náladou. Nejspíš ho dobře naladilo, že P+E se neutopili i s koly, jak jsme večer předpokládali, když se dlouho nezjevovali. „Na protějším kopci stojí hrad Vítkův kámen a přes vodu je tam, co by kamenem dohodil". Moc nadšení představa přechodu pofidérně zamrzlého Lipna nevzbudila, ani u cyklistů, kteří vzpomínali občasné brodivé úseky. Jenže nakonec jsme v nějakých deset hodin stáli před brodem a rozhodnutím, být či nebýt? Jít či nejít? Po krůčcích jsme postupně muž i žena po muži oťukávali ledovou plochu, a nedali se zmást výhružným vrzáním ledu pod nohama - podle hesla "Pes, který štěká, nekouše“ jsme postupně přešli na druhou stranu. Dál už to byla idylka, slunce svítilo jak zaplacené, nebe do modra, mírné stoupání. Za dvě hodinky jsme přišli do osady Svatý Tomáš, odolali nástrahám hladu a žízně a pokračovali pár set metrů ke zřícenině Vítkův kámen. Na zříceninu zachovalé stavení, momentálně v rekonstrukci a nepřístupné. Hned vedle hradu stála bývalá vojenská vidová hláska, jinak tedy věž zvící asi dvaceti metrů. Rozhled z ní by byl božský. Bohužel stála v oploceném prostoru. O hradu se dalo ledacos dočíst na informačních plochách v němčině i češtině. Mimo jiné i pověst o třech bratrech sebevrazích a prokletém knězi. Ale to je, milé děti, tak strašidelné, že si to necháme, až někdy budeme potmě sedět a bát se. Čas na osvěžení nastal a bylo to milé překvapení. Útulná místnost velikosti většího pokoje, nekuřácká, s domáckou stravou. Houbová omáčka, lívanečky, čaj z bylinek s medem, borůvkové knedlíky s borůvkami natrhanými sympatickou paní hospodskou a kuchařkou v jedné osobě. Nedivte se, že se výlet vydařil po takové stravě. Šťastně jsme navrátili a ani se netopili, i když přes den poněkud polevilo v mrznutí. Ten sobotní výlet by se dal nazvat podle jednoho románu Karla Poláčka - taky nás bylo pět, kteří přešli zamrzlé Lipno na druhou stranu. Bylo to skoro jako přejít přes severní pól. Jediná odvážná žena, která s námi drsnými chlapi přešla, byla Eva. Ostatní byly omluveny pro nevolnost a zaneprázdnění.Den třetí - Silvestr - poslední den tisíciletí..
Pěkně jsme to naplánovali. Pan Trampota zapůjčí sobě páně Součkovy lyže, které ve čtrnáct hodin nula minut vrátí majiteli, mně pak zapůjčí bicykl, Eva vyrazí na svém kole a Pavel na svých lyžích směr Černá v Pošumaví. Po Lipně, jak jinak - dva cyklisté, dva běžkaři. Jízda po zamrzlé a zasněžené přehradě je docela náročná, sněhové návěje vás nečekaně dokáží až zastavit, vychýlit ze směru a shodit s kola. Navíc je dobře nastavit si převod jako do slušného kopce. Tak jsme jeli, přejížděli zátočiny a zátoky, čelili sněhové vánici a mířili do Černé. Čas ovšem byl rychlejší než my. Dvě hodiny, okamžik vrácení lyží se blížily. Vzdali jsme tedy variantu delšího výletu a vylodili se v nejbližší obci na něco k snědku. V hospodě nás zastihuje telefon. Jedeme za vámi na bruslích, vidíme dvě černé tečky, nejste to vy? No nebyli jsme. V klidu jsme pojedli a popili a vyrazili vstříc těm, co viděli černé tečky. Tedy vlastně už cestou zpět. Setkání bylo radostné a zmatečné až legrační. Pánové T.a S. koumali a kombinovali, jak to udělat, aby si oba přišli sportovně na své a nějak se jim nedařilo si porozumět ve svých záměrech. Nakonec jeden bruslař pokračoval až do Černé, kde měla čekat děvčata, aby jim poskytl doprovod cestou zpět. Zbylý bruslař se vydal s námi zpátky do Frymburka. Brusle jsou na ledě rychlejší než lyže, ale přibývající sníh jim zase vadí. Občas jsem tedy dělal lokomotivu, když místo vagónu jsem táhnul bruslaře. Do Frymburku jsme dorazili ještě za světla. Osamělý bruslař Mojmír se s děvčaty nepotkal, neboť dívky byly netrpělivé a místo na něj se spolehly na stopa. Dlouho po setmění a ještě před půlnocí ovšem osamělý bruslista dorazil. Byli jsme tedy kompletní. Samotná oslava Silvestra a přelomu milénia byla ze strany většiny z nás až nedůstojně střízlivá. Pojedli něco dobrot připravených něžnější částí naší výpravy a dle svého naturelu jsme rozeběhli po Frymburku trávit silvestrovskou noc. A mezitím... Ráno jsme ovšem všichni vypadali docela dobře. Jestli platí přísloví "jak na nový rok, tak po celý rok" je na co se těšit. Skupinka, která se do Lipna na vlak přesouvala po zelené stezce, měla štěstí na počasí a mohla z hřebenu pozorovat vzdálené obrysy rakouských třítisícovek. Vlak jsme chytli dá se říci na vteřinu přesně. Jen jsme někde ztratili Mojmíra, který dal přednost prohlídce Lipna před občerstvením a už se nestihl dopravit včas na nádraží. Co dodat? Velký dík Mojmírovi, že sehnal a domluvil ubytování zrovna ve Frymburku. Takže uvidíme a Lipno a okolí bude určitě ještě cílem nějaké pantarejské výpravy. Pravděpodobně na jaře a to zřejmě na kolech. Tak brzo zase někde. AHOJ !