Jdi na obsah Jdi na menu
 


Silvestr v Jeseníkách

30. 12. 2001

Silvestr 2001 v Jeseníkách 

Zapsal Jirka BLUESMANN Navrátil
  
26.12.2001 - 1.1.2002
   
    Vánočně silvestrovské hory si vzala na starost Meryl a sehnala pobyt ve Velkých Kuněticích –Strachovičkách v  penzionu U kola. Tak jako to neříká nic vám, neříkalo to nic ani mně, než jsem se podíval do mapy a našel tu obec poblíž polských hranic v Rychlebských horách v okrese Jeseník.

    Ubytováni jsme byli důstojně, ba dokonce byly stížnosti na přetopené místnosti. Strava slušná a jelení guláš na přivítanou nastavil laťku gastronomických aspektů velmi vysoko. A to neříkám jen já skromný člověk, ale tvrdila to i vyhlášená gastroturistka Meryl.

    Sněhu bylo dost, ale za pořádným lyžováním bylo třeba vyrážet do Jeseníku, který tvořil výchozí místo mnoha turistických stezek a bylo lze odtud autobusem i vlakem pokračovat až do míst, odkud se dalo startovat na běžkách. Přímo v Jeseníku se nachází cca 150m sjezdovka s lidovými cenami za svezení.

   První pobytové ráno začalo ztrátou Miriam. Při jednom shýbnutí jí píchlo v zádech a musela proležet den utlumena brufenem. Další ztráta z týmu běžkařů se jmenoval Vojta. Zdatný bodrý praho-moravák utrpěl klasickou nevolnost a raději dělal garde dámám při prohlídce Jeseníku a okolí. Zbyli jsme čtyři, kteří vyrazili busem na Rejvíz, zdejší horské středisko. Počasí slunečné, mírně mrazivé, sněhu hojnost. Ochota místních informovat, a to obsáhle, byla až nečekaná. Na Rejvízu krotil naše smělé představy z cestování po mapě pán kolem šedesátky, který se v horách evidentně vyznal jako Pražák na „venclsplace“. Popsal nám ideální trasu a my čtyři zbylí mohli po namazání (voskem) vyrazit. Musím ocenit pevné nervy mých učitelů lyžování Meryl a Standy, ne že by se Robert nechtěl podílet na zaučování běžkařského eléva, ale někdo musel hlídat směr a prošlapávat stopu. Při prvních skluzech na běžkách jsem si říkal, že to je jen otázka času, kdy nás bude opět o jednoho míň. Netušil jsem, že na lyžování je nejtěžší vyhrabat se ze sněhu a opět postavit na nohy. Nebýt Standy ležím dodnes a nožky mám nahoře a běžky by mi asi někdo odmontoval. Nakonec pochopili moji průvodci a učitelé, že by se se mnou daleko nedostali a tak se rozhodli to zkrátit. Dojeli jsme k mechovému jezírku posvačili, pofotili a pokračovali dál zpět do Jeseníku. V druhé fázi už tolik pádů nebylo a dokonce jsem i sjel některé mírné nerovnosti. Sezóna teprve začínala a tak sníh byl cestou do Dětřichova nad Jeseníkem netknutý. Dramatická chvíle nastala, když se mi v cestě objevili dva mladí lidé nacvičující umělé dýchání z úst do úst. Bylo nad mé síly je obejet a tak jsem se svalil pod ně, až to vypadalo, že bych chtěl trénovat taky. Bohužel jsem se příliš rozzlobil a tak jim do jejich vrkání znělo pravé zálesácké klení zpod jejich nohou. Bylo ale ještě hůř. Při jednom vstávání zlomena hůlka, při dalším vykloubena ruka běžkaře amatéra. Přesto jsme i přes ztrátu značky dojeli šťastně až k silnici, kde už bylo nutno sundat lyže. No a to nejhorší nastalo na silnici - pirueta a bolest v kotníku. Průvodci byli přede mnou a Robert někde hledal hospodu, jak nám napsal do sněhu. Byl to jen občasný vývrk nic zlého. Přece však to znamenalo konec mých běžkařských zážitků.

   Občas i něco zlého je k něčemu dobré. Díky své indispozici jsme druhý den vyrazili s Vojtou na Ramzovou vlakem. Bylo teoreticky možné, že tam někde potkáme zdravé běžkařské jádro. Nejspíš někde v hospodě, ale nestalo se a o tom, kde běhali, povědí asi lépe oni. Byla to cesta jak z meteorologické učebnice - dole v Jeseníku krásně slunečno, žádný vítr, jak vlak stoupal do 700 m zatahovalo se a počínalo chumelit. Na Ramzové už slušná vánice, pět pod nulou a bytelné závěje. V první hospodě jsme trojku nenašli a tedy jen tak lehce svlažili hrdlo pěnivým mokem. Malá prohlídka okolí mi stačila k pochopení, že se na sjezdové lyžování dát nemohu z příčin mnohem prozaičtějších než je obava z úrazu. Pokusil jsem se to poeticky shrnout ve svém opusu Nad miskou bramboračky.

    Cestou zpátky jsme se spřátelili s partou studentek z Brna, které se k nám jako mládí k střednímu věku chovaly slušně a s úctou, ba dokonce jely o stanici dál než si zaplatily. Neměly totiž sílu otevřít dveře vlaku. Jsme ale charakteři a nezměnili jsme ubytování a vrátili se zpět do Penzionu U kola. Miriam a nerozlučná dvojice Jana+Renata zůstaly v penzionu a mapovaly maximálně terén hospody a grogovou pohotovost paní domácí.

    A den třetí krizový. Ráno jsme se nějak nedokázali dohodnout na jednotné večeři. S jistou nadsázkou lze říci, že došlo ke střetu logiky a ženské logiky. Miriam už se odvážila vydat se na turistický výšlap po svých a bez prkýnek na Zlatý chlum. Byla ovšem sobota a šance dostat se do Jeseníku a dál byla jen vlakem. Chtělo to pošlapat si pět až šest kilometrů zkratkou do vedlejší vsi na vlak. Cesta kluzká, závěje jako prověření naší schopnosti zvládat překážky. Zvládnuto za jedna. Vlak nám neujel a tak jsme z Jeseníku mohli bez obav vyrazit na návrší Zlatý chlum čtyři kilometry nad městem s rozhlednou.

    Mohli jsme sice vyrazit hned, ale nejdřív bylo nutno posedět nad teplým talířem a nechat popást se buňky chuťové. Vidina neposezení nad dopolední porcí kalorií naservírovanou pod nos se zdála být potencionální černou skvrnou nad krásným dnem, až přehlušila i obavy z návratu po tmě. Po hodince a čtvrt jsme přesto po opuštění restaurace stáli před rozhlednou. Z 850+ nějakých 30m se to krásně kouká a ani nevadí, že vítr fouká docela zuřivě. Rozhled přes celé Jeseníky, i do Polska jsme pohledem nakoukli, až k velikým jezerům na sever od nás. Jak by se na to asi tvářili bdělí polští celníci, kteří v té době, kdy my jsme stáli na rozhledně, odvážně zadrželi Roberta, protože přešel přes přechod přes nějž mají povoleno chodit jen místní. Pod pojmem malý pohraniční styk si lze představit leccos. Úřady si holt představují styk mezi občany žijícími na hranici. Nedej Bůh kdyby se Robert přiznal, že šel do Polska za účelem styku s nějakou zdejší občankou. Už tak z něj dělali div ne rozvraceče republiky Polskej. Doufám, že Robert si svůj zážitek nenechá pro sebe a vy se dozvíte jak to bylo.

   Správný turista se nikdy nevrací po stejné značce a my jsme se vraceli po modré přišedše po červené. Byla to svažitější a neprošlápnutější cesta, ale dalo se jít. Začalo se stmívat, už když jsme opouštěli rozhlednu. Do České Vsi, která leží na cestě mezi Kuněticemi a Jeseníkem, jsme dorazili už za úplné tmy. Pořád ještě nebyl konec turistice. Spojení do horské obce není vždy přímé a okamžité a tak nám zbývaly dvě varianty: Popojet vlakem a ušlapat 6 km po svých silnicí nebo posečkat dvě hodiny v nějaké zdejší restauraci typu čtyřka +. Většinou jsme se rozhodli pro variantu vlak a pak pěšky. Čekání na vlak nebylo nejpříjemnější v mokrých botách, ale ke chvále drah výjimečně nebyl zpožděn o půl hodiny, jak zde bylo dobrým zvykem. Vláček motoráček nás popovezl dvě stanice a zase jsme opustili vyhřáté prostory a už jen těch 6 km po svých. Stopování zpočátku bylo spíš takové platonické, ale protože jsme byli rozděleni, zadařilo se mi stopnout jednoho dobrého člověka za volantem a později ho i přemluvit, aby zastavil další skupince tří lidí. Měl zvláštního koníčka, byl to sběratel stopařů. Odvezl nás až před dům.

    Večery jsme po většinou trávívali v penzionové restauraci u Starobrna, kávy či oblíbeného grogu. Bylo povoleno obsluhovat CD přehrávač pí domácí a tak jsme alespoň debatovali za doprovodu takových borců jako jsou Leny Krawitz a Joe Cocker.

    Další dny se už moc zajímavého a zaznamenání hodného neudálo. Ale přeci jen - Miriam se konečně dostala na běžky, když absolvovala výlet s triem běžkařů. Vojta si zalyžoval v Jeseníku a navázal kontakt s nějakou slečnou, které galantně pomohl opravit výstroj. Já si cestou na vlak v neděli opět pochroumal kotník a chodil po Jeseníku opřen o Vojtovy lyžařské hůlky.      

    O Silvestra jsem jako jediný znalý zkratky z K.do M. vedl skupinu sněhem a závějí divočinou noha-nenoha. Prohlídka Mikulovic se scvrkla na ochomýtnutí se kolem kostela a návštěvu restaurace. Silvestrovská noc potom přinesla takový malý podraz ze strany naší ubytovatelky. Za Silvestra si účtovala stovku navíc, prý za lepší večeři a lahvinku sektu. Ta se potom ovšem nějak nekonala a pí domácí svůj slib do očí zapřela. Odjezd do Prahy byl poznamenán nepříjemným incidentem, který nakonec řešila policie. Jana si nemohla vzpomenout, kam dala místenku. Čas odjezdu byl již naplněn, cestující, Jana i řidič byli nervózní, navíc po dechu bylo poznat, že něco vypila, což ostatně bylo poznat i vizuálně. Kombinace všech faktorů vedla k zavolání policie. Naštěstí Jana nalezla a ukázala platný lístek a tím byla z nejhoršího venku. Vše skončilo mírným napomenutím městských policistů, varováním a opsáním si jejích nacionálií.

    Jakoby nebylo smůly dost, dostali jsme SMS, že Honza s Halkou, kteří odjeli dřívějším busem, jsou kdesi za námi, neboť jejich autobus píchl. My jsme do Prahy nakonec dorazili včas i přes půlhodinové zpoždění při odjezdu. To bude o Jeseníkách z mého jistě zaujatého pohledu vše. 

    Snad jen bych dodal, že to tu v létě může být z cyklistického hlediska hodně zajímavé.