Zážitky narušitele hranic
Zážitky narušitele hranic ze Silvestru v Jeseníkách
Zapsal Robert Jezowicz
Myslím si, že i nepříliš ostřílení členové Panta Rhei alespoň tuší, že ne vždy se výlet vyvíjí a dopadne podle původních představ. Co všechno z toho může vzejít, zahrne-li se do výletu i nedovolený přechod státní hranice, o tom svědčí moje vánočně novoroční zkušenosti.
Děláme s Pantou Jeseníky a bydlíme ve venkovském penzionu prakticky na polské hranici. Abych si dal oraz od lyžování, naplánuji si vycházku „za čáru“. Ráno nakoupím sváču a mířím ke hraničnímu přechodu. Budka je prázdná, takže jsem v mžiku z Velkých Kunětic v polských Slawniowicích. Jako v Evropské unii, myslím si napůl žertem a napůl naivně. Udělám pěkný okruh po okolí, vrcholy Jeseníků mi spolehlivě ukazují „ kde domov můj“. Blížím se zase ke známému přechodu. Proti mně jde z Čech do Polska nějaká paní, zastavuje u budky a do okénka ukazuje nějaké doklady. Udělám totéž, ale z opačného směru, ukazuji cestovní pas. Reakce je divná – po dlouhém mlčení jsem polsky a dost mrazivě tázán, kdy jsem přešel hranice. „Proše pana“, mapuji opatrně terén, „o co chodi, či to jest wzbronione?“ „Tak jest, pan bendě zatřimany!“, dí stroze uniforma. Připadám si, jako bych byl právě dopaden s kilogramem opravdu kvalitního bílého heroinu. Chvíli stepujeme kolem cedulí a vyhlášek, diskusi však příliš nerozvíjíme. Já mám svůj názor a on můj pas. Z budky vyzvání telefon, já mobilem informuji panťáky v Čechách. Prý jsem porušil pravidla tzv. malého příhraničního styku. Přechod je určen pouze místním lidem na občanku, pro všechny ostatní je to nanejvýš past, do které jsem po hlavě vlezl.
Na terénních a služebních vozidlech postupně přijíždějí z Polska další muži v uniformách. Nastupuji do policejního auta. „Spokójno, zaraz pan bendě v Čechach!“ V nelehké situaci vzpomenu na naše věrné soudruhy. Tys to Gusto vždycky říkal, že hranice není žádné korzo. Zastavujeme před policejní stanicí Gieralčicích. Na rozdíl od České republiky je v Polsku narušení hranic trestný čin, míní podporučík Radzewski. Mám právo na advokáta a vyrozumět nejbližší osoby. Počínám si s klidem zkušeného recidivisty, všichni víme, že je to stejně komedie. Moje příjmení a polština koneckonců k Pražákovi s českým pasem příliš nepasuje. Chodím z místnosti do místnosti, osoby a šarže se střídají. Telefonuji si s českými pohraničníky v Mikulovicích. Prohlížejí si věci, co mám u sebe, a podepisuji stohy papíru, některé poznámky v protokolu jsou dost kuriosní. Vyšetřuje se možné i nemožné, postupně se však smiřují s mojí verzí nevinného výletu. Vzpomínám si na „ruského špiona“ Švejka, také asi kvůli mně nebude někdo povýšen. Mám být odvezen na veřejný hraniční přechod v Mikulovicích a oficiálně předán českým pohraničníkům. Naše eskorta vjíždí do vánočně rozsvícených Glucholaz, blížíme se k přechodu Glucholazy – Mikulovice.
Ale ouha, tentokráte dělá zase problémy česká strana. „Proše počekať!“ informují mne rozpačitě ve stále delších intervalech Poláci. České orgány prý stále nemají jasno. Na celnici je však teplo a je tu televize. Za dozoru polských státních orgánů sleduji českou pohádku a čekám, až se mezinárodní zápletka vyřeší. Konečně mne přijala česká republika. „Tak už budete příště vědět, že jo?“, pokouší se o káravě chápavý tón český celník. „Ale jistě“, přeji šťastný nový rok a mizím ve tmě.
Jak se odtud teď dostanu do Kunětic, mám představu jen velmi mlhavou. Postupně vylučuji vlak i autobus a ptám se domorodců. Poslední mne posílá jakousi zkratkou, kamsi nahoru do ztemnělých zasněžených plání. „No, jsou tam nahoře asi metrový sněhový duny, ale to zvládnete, je to úplně zmrzlý. Drápu se vzhůru do sněhu, ledu a tmy, život je občas složitý. Z toho sněhového nadělení se nakonec octnu na silnici. Netuším, kam jít. Někde vpravo však tuším hranici, to rozhodne. Občas něco projede, ale s nočním přeludem ve sněhové pustině nechce nikdo nic mít, nemám šanci se ani zeptat. Konečně uvidím v dálce pověstné světýlko.
Klepu na dveře a okna samoty. Rodinka je zjevně vyrušena ze sváteční večerní idyly, rozpačitě mžourají do tmy. Ptám se na cestu a stručně přidávám, co se mi stalo. „Ha, ha, ha!“, roztaje náhle taťka, až se leknu. „To už se tu stalo více lidem.“ Dále už jdu najisto a brzy stopnu i starou škodovku. Vítá mne mladá dvojice, asi tak ve stylu „bezstarostná jízda“. Můj dojem byl naprosto přesný, bezstarostná jízda to je, ale po ledu. Zastavujeme až před mým penzionem krásnými hodinami. Bohémsky se rozloučím, byl to rušný den. V penzionu se právě podává večeře, každopádně mám za sebou pěkný okruh polsko-českým pohraničím. Za několik dní se dozvídám, že v rámci vyšetřování měli telefonát z Polska i moji rodiče v Praze.
(polština je pro lepší srozumitelnost psána foneticky, snad to nikoho neurazí)